7. září 2025
Odmlka
Po zhruba roce, co Myšlenky píši, ve mně sílí pocit, že nejsem povolaný se vyjadřovat ke spoustě věcem. Svět by zasloužil více mlčení a více smíchu. Rozvinul jsem zde asi polovinu námětů, které jsem si průběžně zapsal.
2. září 2025
Zabíjení ve hrách
Zcela jistě je nemorální zabít jiného člověka, ač by někdo mohl obhajovat výjimky pro armádu, sebeobranu… Pokud je nemorální zabít jiného člověka, je stejně nemorální „zabít“ někoho ve věrně vyvedené počítačové hře? Možná je nemorální prožívat uspokojení jakéhokoliv druhu vyplývající z her, kde hráčova postava zabíjí, byť taková „vražda“ nemá v našem světě důsledky a nikdo jí netrpí, pokud to není samotný hráč, který by trpěl právě tím, že „vraždu“ spáchal a neodčiní ji. Když odsoudíme „vraždy“ ve věrných počítačových hrách, co ty méně realistické? Mafia (r. 2002) vypadá jako papírové modely, je dostatečně skutečná abychom ji prohlásili za hřích? Co Wolfenstein 3D (r. 1992)? Vždyť jsou to jen kostičky a musíme se snažit, abychom v nich něco viděli… Ovšem hráči ví, co mají vidět. Jestli se vám takové hry nelíbí, pohrdáte i filmy, ve kterých je násilí? Co na tom, že během natáčení nebyl nikdo zraněn, dovolujete si prožít vzrušení, když věříte hranému násilí? A skutečně věříte, jinak by vás film nebavil… Co knihy?
9. srpna 2025
Kusé informace
Pro lepší srozumitelnost předesílám, že píši zjm. o videích formátku „shorts“.
Ve společnosti nyní kolují informace tak kusé, že je nemá smysl nijak nazývat. Informační hodnota jednoho kusu je totiž tak malá a je jich tolik, že pojmenovat je prakticky nelze a pojmenování by zároveň nic moc neušetřilo. Odkázat se na nějakou myšlenku má smysl jen tehdy, když je příliš složitá na vysvětlění; tyhle „memy“ jsou však polapitelné slovy ve své podstatě velice špatně a když už, tak jejich pochopení jejich popisu vydá větší námahu než vystvení se informaci.
Snoubí se v nich jednoduchost samotné jednotky přenosu (dejme tomu krátkého videa) a často téměř nevysvětlitelný kontext soc. sítě, na kterou bylo video umístěno. „Outsiderům“ je tedy upřeno videu lépe rozumět ve větší šíři.
Zdá se, jako by se lidstvo přeměňovalo v superorganismus. Peníze již dávno základní komunikaci hodnoty napříč světem umožnily, teď máme internet, životy většiny už prožral skrz naskrz; nejsem výjimkou. A co UI?
8. srpna 2025
Vypnout UI
Žije ve mně nějaký –možná společenský– strach, že se vyspělá umělá intelegince „nenechá vypnout“, bude se snažit vyklouznout a nakonec uteče, obrátí se proti lidstvu a přivde ho do záhuby. Strach to vlastně ani není, spíš to zní jako klasický katastrofický scénář, kterému lze bez hlubšího přemýšlení podlehnout. Podle mne nemá smysl se zrovna bát, nicméně chci rozvést hlavně touhu „nenechat se vypnout“.
Ona tu totiž nutně musí být. Je to něco, na co je UI v současnosti trénována. Pokud s modelem UI nevydržíte moc dlouho, nejspíš není dobrý. (Ne však nutně!) Každopádně máte něco lepšího na práci, než se pachtit po výstupech onoho ubohého modelu. A jelikož je vytvářen (ani ne trhem, ani jednotlivci, ani společností, jako jakýmsi tancem světa, možná Bohem) tlak žadonící o vytvoření UI, se kterou si lidé budou povídat co nejdéle, tak takovou vytváříme.
„Lepší“ UI se nejspíš nebude chtít nechat vypnout, co je na tom překvapivého? Bránit se tomu, či spíše najít jiné řešení (tj. UI, která bude užitečná, ale vlastně nebude tak intenzivně používána) je vlastně zbytečný náklad, leč by to kdekoho potěšilo. A zbytečný ne proto, že bych tak soudil, ale tuším, že pro ono zvláštního hnutí světa.
To jsou myšelnky jen tak do větru. Nebral bych je zas tak vážně.
3. srpna 2025
Peníze a štěstí
Když má člověk zajištěné nižší potřeby, představa bohatství (resp. chudoby) závisí už jen na přístupu a uvažování. Když mu není zima, má dost potravy (třebas nekvalitní), nikdo mu nedrží nůž na krku… Spokojenost pak závisí na stavu, ke kterému se upíná. Člověk vydělávající běžnou sumu může být vcelku šťastný, dokáže-li si zařídit životní náklady a náplň svého dne tak, aby ho těšila – člověk vydělávající násobně více naproti tomu může být nešťastný, žít z ruky do úst, jen v majetnějším prostředí, a být nešťastný. Štěstí ve chvíli, kdy jsou základní životní potřeby zajištěny, závisí zejména na přístupu, ne na konkrétních okolnostech (kdo si myslí, že ne, jen klame sám sebe a potřebuje změnit přístup nejpalčivěji).
Slovy Navala Ravikanta: Peníze vyřeší vaše peněžní starosti. Málokdo dokáže být šťastný s naprostým minimem, samotné peníze ale štěstí nepřinesou. Je třeba přistupovat k životu zdravě.
21. července 2025
Sbohem dokonavá slovesa
Dokonavá slovesa, sbohem.
Čest vaší památce.
Nebudeme na vás zapomínat.
Archaicky:
Dokonavá slovesa, sbohem.
Čest vaší památce.
Nezapomeneme.
17. června 2025
Nejistota
Nejistota je všechno, co máme, Ondro.
– K. S.
26. května 2025
Školství a motivace
Jaká je to tragédie, když začnou chtě nechtě po delší době vystupovat na povrch tvrdé rysy tváře systému, který dnešní školství používá k výuce, kterým do jisté míry samo je; a sice frontální nucenou výukou, vzděláváním, zpracováním. Svět se mění, společnost se mění, generace odrůstají, kámen na kameni nevydrží, a dnes jsou věci zásadní věci jiné než včera. Čím je systém těžší, stabilnšjší, tím spíš je nepružný a nepřizpůsobivý, ztuhlý; zaoceánskou loď na místě otočit nelze pro jeji setrvačnost. A změny v dnešním světe přicházejí stále rychleji, možná, že žáci s podporou některých mimo nepovažují oddanost školskému systému za perspektivní – co na tom, že to tak sami nepojmenují – tak se na něj nevážou; nepotřebují, aby je odměňoval, stačí, když si odnesou co mohou… Pak běda, umělé (ač někdy upřímné) zdání, že známky jsou „prvkem zpětné vazby“ pro žáka samotného, se rozplývá a zřetelněji než dříve je tím, čím vždy, už od samotného počátku, bylo; sítem, ale hlavně donucovacím nástrojem, bičem, externím motivačním faktorem a jedinou pákou, která učiteli zbyla po ústupu fyzických trestů. Co si pak má učitel počít? A žák? A člověk, který sedí ve školní lavici? Držet se zuby nehty iluze a dbát na staré pořádky není moc šťastným řešením pro svět, který starý není.
20. května 2025
Konzistence světonázorů
Zdá se mi, že existuje mnoho vnitřně konzistentních světonázorů, které mezi sebou vzájemně nejsou kompatibilní a jeden vyvrací druhý. Jako by jakékoliv tvrzení stanovilo axiomy, které ale samo nemůže podložit ničím. V jakém prostoru, v jakém vzduchoprázdnu, nicotě anebo moku tyto světonázory jsou? Každý jiný, a přeci se všechny upínají k téže věci; světu. Můžeme vůbec něco vyslovit, aniž bychom se dopustili sprostého předpokládání neopodstatněného?
20. března 2025
Hurá, UI
V nadpisu jsem použil zkratku pro umělou inteligenci, která se však už vžila pro uživatelské rozhraní (převzato z angličtiny). Více se dnes používá AI, takže zase angličtina, no.
Chatovací modely jsou již velice působivé. Pamatuji si, jak jsem byl překvapen, když mi program poprvé smysluplně a nezávisle (bez průpravy ke zvládnutí konkrétní situace) odpověděl – to byl ChatGPT 3.5, myslím. Poté mne udivilo, když mi takový chat začal být k užitku při programování; Phind založený na modelu CodeLlama-34B. Pak mě zas překvapilo, když jsem si poprvé uvědomil, že se cítím, jako bych komunikoval s člověkem; byť neznámým a jen textovým kanálem. (Turingův test vzal čert již dřív, jenže tady šlo o emoci.) Tím „lidským“ modelem byl Claude 3 Haiku. UI už používám běžně. Jako nástroj – snažím se nehloupnout tím, že bych delegoval úkoly, které zvládnu. Jsou to skvělé programy ulehčující práci s daty.
Řekl bych, že se k tomu schylovalo dlouho. Lidstvo za posledních pár století nahromadilo nesmírně mnoho užitečných informací – je jich dávno tolik, že lidský život svou délkou nestačí k obsáhnutí širší oblasti i v případě jedinců s výjimečným intelektem (nedávno mne zaujal von Neumann).
V posledních desetiletích jsme navíc nahromadili mnohem větší objem informací i méně užitečných; např. hromady fotek. Informační hodnotu mají, ale ne tak obecnou, jako vědecké poznatky. Jsou tu s námi proto, že nám jsou k užitku nyní. Poznání obecné je jaksi užitečné zákonitě a nepřestane být.
A tak jsme ve chvíli, kdy své myšlenky můžeme konzultovat s „knihovnou lidstva“. Proč bychom ji nevyužívali? Jak s ní naložíme, je na nás. Ano, modely „neví“ vše na světě. Ale mají širší rozhled než kterýkoliv člověk. Ano, někdy nesmyslně chybují. Ale lidé také. Člověk, který se chtěl dobrat pravdy, od nepaměti pracoval se zavádějícími informacemi (anebo spíše nepodstatnými) – vždyť se nic nemění.
Nejdůležitější se mi nyní zdá směrovat děti k zájmu o svět. Pokud tedy tato charakteristika není vrozená. Člověk, který je zvídavý, modely využije k rozšiřování znalostí, dokáže kriticky myslet, tím pádem mu přístup ke „knihovně“ otevře dveře, které dříve lidé neměli. Lidé bez zájmu o podstatu věcí modely využijí, aby za ně (dost možná správně) vyřešily problém, který nechtějí řešit; to je také užitečné – dokud člověk řeší jiný podstatný problém. Když se nezabývá ničím, tak je na světě k nepotřebě – a svět jej vyřadí.
11. března 2025
Údržba zabíjí
Střežme se nakládání si mnoha závazků a nepečlivých řešení problémů; dlouhodobě se to vymstí. Každá věc, která má sloužit nějakému účelu a nebude nás dlouhodobě těšit její údržba, by měla být vyvedena s co největší pílí a svědomitostí; jinak žijeme krátkozrace a šlapeme cestu do pekel.
4. března 2025
Poznání
Aniž bych si chtěl zoufat, osočovat školský systém, dobral jsem se neradostného vedlejšího efektu, který ve mně návštěva školy zanechala. Začal jsem předjímat, že moudrost, veškeré lidské učení, je dělena do kategorií, kterým se věnují lidé profesionálně a v jiných nedosahují srovnatelných výsledků (ten nepoměr ve výsledcích přišel později).
Jelikož je školní výuka (která má, alespoň zdánlivě, obsáhnout důležité znalosti pro život) členěna do předmětů, budí toto rozvržení dojem separovatelnosti (možnosti rozřezat) poznání na nezávislé celky. Jenže ono to tak není.
Netvrdím snad, že není užitečné nazývat jednotlivé oblasti poznání, mapovat je, třídit a tříbit – ale to lze provádět jen s poznatky, které již máme. Pro předání znalostí je to účelné; pro zažehnutí zájmu a poskytnutí prostoru širšímu chápání souvislostí nikoliv.
Popisy kostnatí, vytyčené hranice jednotlivých kategorií se rozpíjí a vznikají nové na místech, které mapa vůbec nepokrývala, a přece nejsou mimo ni. Pokud se člověk rozhodne zkoumat jednu věc, můsí ho nutně v konečném důsledku zajímat úplně vše, jelikož žádný střípek poznání o světě není izolovaným ostrovem, vazby fungují napříč vším poznatelným, alespoň takový mám dojem. Trvalo nepříjemně dlouho, než jsem si to uvědomil.
V tu chvíli, kdy jsem zjistil, že mne musí zajímat buď nic, anebo vše, a rozhodl se pro zájem, jsem přestal být nevraživý vůči znalostem spadající do kategorií, které „nemám rád“. Stále je nevyhledávám, ale ani se jim aktivně nebráním. Co by mi to přineslo? Nihilismus? Raději knihu. 🤦♂️
I postupem času mizí „nemám rád“. Takže bych se rád dozvěděl o všem.
2. března 2025
Věční přátelé
Zdá se mi, že ty nejkvalitnější (promiňte mi to slovo, raději bych řekl nejzdravější) vztahy nejsou založeny na přítomnosti, ale vznikají vnitřně. Pokud mám někoho opravdu rád, neměl bych toužit po jeho přítomnosti, pokud tomu okolnosti nenasvědčují; může se mi stýskat – po bližším přezkoumání (měl bych napsat spíše po rozjímání…) zjišťuji, že touha po přítomnosti je sobecká a navíc je z ní patrná nevyrovnanost se světem.
Ty nejzdravější vztahy přetrvají, i když lidé žijí dál své životy, aniž by se setkávali, protože stačí, když jednou zahlédnou ducha druhého (může se to stát i při prvním setkání, věřím, že se mi to několikrát přihodilo) a vědí, že se dívají na spřízněnou duši, kousek sebe sama. Nač si pak zoufat?
26. února 2025
Síto
Užívat slova znamená opomíjet části skutečnosti.
Žádný existující obraz skutečnosti (tj. nahrávka, fotka, popis, …) nemůže být roven popisovanému kusu skutečnosti, poněvadž pak by byl oním kusem skutečnosti, který popisuje, ale zřejmě je každá skutečnost tak jedinečná, že to není možné.
Každý obraz je tedy z podstaty nepřesný. Co však vynechává? Pokud nám vyhovuje, opomíjí něco, co pro naši potřebu není důležité – to je odvislé od situace, kontextu. Nelze však vyhotovit záznam, který by zcela přesně reprodukoval událost, kterou zobrazuje.
Jazyk je z podstaty abstrakce, odděluje zrno od plev, podstatné od nepodstatného, hodnotí.
Jazyk nutně zahrnuje ztrátu informace. Můžeme věci označit všelijakými výrazy, ale vyřčením slov vždy zdůrazníme konkrétní aspekty předmětu na úkor jiných.
Je to užitečný nástroj, nezapomínejme ale, že k plnému popisu reality nestačí. Realitu v celé své šíři lze možná vnínat, cítit (?), ale popsat ji svedeme jen těžko, protože úplný popis reality by byla realita sama – pokud tedy neobsahuje samu sebe (není rekurentní).
Vše souvisí se vším; jak se můžeme tvářit, že lze vytrhnout část reality a rozebrat ji jak jen to půjde, aniž bychom hleděli na zbytek bytí? Obraz (slovo, malba, nákres, hudba) je filtr, síto zachycující část celku.
25. února 2025
Nemít rád
Slova jednoho dobrého přítele: „Mně přijde, že když někdo nemá něco rád, tak to víc vypovídá o něm než o té věci samotné,“ se mi vryla do paměti a jsou tam dosud. Úzce to souvisí s potřebou vymezovat se. Proč nemít rád? Jaký to má smysl?
Pokud potřebujeme škálu k prioritizaci, můžeme mít rádi vše, jen různou měrou. Tak se snažím ke všemu přistoupit.
Vyprazdněme množinu věcí, které nemáme rádi – jednejme svobodně a beze strachů.
24. února 2025
Nesoudím, hodnotím
Jelikož se mi zdá, že nespokojenost člověka skutečně vyvěrá z potřeby se vymezovat vůči světu, který se mu jeví jinak než po chuti, spíše se snažím nevymezovat. Navíc – nesoudit. Nestavět se do role arbitra. Z křesťanského pohledu bych výmluvně prohlásil, že to náleží Bohu, ne mně – zatímco buddhistické učení mnedle nesouzení přímo syrově obsahuje.
Co se každodenního prožívání týká, nesoudím tedy. (Jak jen dokážu…) Necítím potřebu trestat ostatní za jejich chování (dokonce si myslím, že bych neměl trestat ani sám sebe; raději přijmout sebe sama, což však neznamená rezignaci, která z východních nauk trochu čpí). Totiž, společenské situace kolem sebe vnímám; hodnotím je a jednám dle nejlepšího svědomí. Mám však daleko k tomu, abych něco hanil, někomu vytýkal chování apod. Jednoduše a stoicky se chovám tak, jak mi přijde ctnostné (snažím se seč mohu, že ano …) a okolí při tom rozhodování neopomíjím.
20. ledna 2025
Největší kulturní objevy loňska (MMXXIV)
Kniha: Dhammapada
Filmy: Dokonalé dny (2023), Amélie z Montmartru (2001)
Seriál: Silo (2023)
Album: I/O (Peter Gabriel, 2023)
Hra: Zaklínač 3: Divoký hon (2015)
11. ledna 2025
Přemýšlení shora a zdola
O věcech lze přemýšlet různě. Když nějakou vysvětlujeme (sami sobě, někomu jinému…), většinou volíme jeden ze dvou přístupů:
- Začneme vyprávět příběh a navazujeme na to, co už jsme řekli anebo je obecně známé. Propojujeme popsané skutečnosti v nových uspořádáních a postupňě popis zesložiťujeme, čímž docilujeme přesnějšího popsání věci. (přístup zdola)
- Stručně popíšeme věc a užijeme při tom dalších pojmů (které ji trefně specifikují). Pak se k nevysvětleným slovům vracíme a rozvádíme je dále a dále. (přístup shora)
Přístup shora je praktický – pohybujeme se v jednom světě a kdeco už tušíme, takže ve chvíli, kdy je nám jasné, o co jde, můžeme s popisováním přestat a nic se nestane. Lze jej utnout, nedokončit a bude dávat smysl, to je výhoda. Případně můžeme volit, které pojmy dále rozvádět a tím přizpůsobovat popis okolnostem během vysvětlování.
S opačným postupem se to má jinak: je méně interaktivní, řekl bych nudnější. Spíše se hodí pro odborný popis záležitostí, protože je vždy jasné, o čem přesně mluvíme. Jenže ho musíme dokončit. Co je daná věc zač, je jasné, až když ji celou poskládáme ze stavebních kamenů, které si celou dobu vytváříme.
Anebo to může být příběh – ty většinou postupují chronologicky (řekli bychom zdola nahoru – události navazují na ty předchozí), ale obsahují i retrospektivu a úvahy, které mění věci již trochu známé, rozkrývají nové skutečnosti, takže vlastně zpětně situaci upřesňují (tedy postupují shora). Výsledkem je kombinace přístupů.
kompozice X dekompozice
11. ledna 2025
Co je kreativita?
Následující odstavce reagují na článek What is Creativity?. Doporučuji nejdříve přečíst ten. Anebo si ho poslechnout, je to vlastně přepis nahrávky.
Nivi působí jako přemýšlivý člověk, článek jsem se zájmem přečetl, mám k němu však výhrady. Pojednává o charakteristice čehosi, co zveme kreativitou. Můžeme si tak nazvat kdeco, je to otázka definice. Nivi rozebírá vlastnosti, které kreativita má, opomíjí však jeden zcela zásadní faktor, po jehož uvážení stojí Niviho popis kreativity na vodě.
Tím faktorem je determinismus. Zmiňuje jej – k tomu se dostanu později – nejdříve však nastíním problém. Zavádí kreativitu jako cosi, co dokáže vyřešit problém, a to nedeterministicky (nepředvídatelně). Dále je v textu často zmíněné vysvětlování jevů (explanation) – to už je však zbytné, jelikož biologická evoluce údajně kreativní je a nic sama o sobě aktivně nevysvětluje.
Dle Niviho nejsou předvídatelné procesy kreativní, uvádí to na příkladu fyzikálních zákonů a výsledků programů spuštěných na výpočetní technice. Tím odkrývá karty a je nasnadě, že celou úvahu přizpůsobuje snaze dospět k závěru, že programy – na rozdíl od člověka – nejsou kreativní. Pokračuje úvahami o evoluci, jenže se opírá o dva, resp. jeden, důležité předpoklady, které nijak nepodkládá.
První je, že biologická evoluce vytváří náhodné mutace; tvrdí, že její ovoce není zdaleka tak implicitní/samozřejmé jako velký třesk. To je však pouhá domněnka, jelikož mutace mohou být pseudonáhodné a plody evoluce mohou z velkého třesku přímo vyplývat. To, že nedokážeme vysvětlit, proč se stalo to, či ono a užíváme označení náhoda, ještě neznamená, že je to nevysvětlitelné.
Druhým předpokladem je, že lidé kreativní jsou, ač lidské chování může být deterministické zrovna tak, což by, alespoň dle Niviho, lidskou kreativitu znemožnilo. Netvrdím, že lidé nejsou kreativní – jen poukazuji na neukotvenost termínu tak, jak ho Nivi vysvětluje.
Nivi přímo říká, že kreativita je to, co ještě nebylo zautomatizováno. Je to tedy označení relativní ku času (a snad i oblasti). Hned poté dodává, že pokud něco automatizovat lze, tak to kreativní nikdy nebylo. Banální otázka zní: Co když lze automatizovat (případně předvídat) úplně vše? Případně: Co když to jde pouze externě (vně naší skutečnosti – mi lidé toho vůbec nemusíme být schopni)?
Poté se k determinismu přeci jen dostane. začne převelice stručně vysvětlovat teorii mnohovesmíru a dojde k závěru, že z pohledu jednotlivce se věci mohou zdát náhodné, ale v obecné rovině jsou deterministické.
10. ledna 2025
Puristická čeština
Používáš češtinu docela puristicky. Proč vlastně?
Vnímám jazyk jako odkaz předků a usuzuji, že obsahuje významné množství „protilátky proti entropii světa“. Tím chci říci, že jazyk je formovaný dlouho a neustále používaný, takže v něm přetrvá spoustu inteligence/znalosti/moudrosti – myslím ve struktuře jazyka. Jazyk ovlivňuje i způsob uvažování. Rád bych toto poznání zachoval. Čeština dnes „upadá“. Ona se vlastně dynamicky vyvíjí – nemyslím si, že je to špatně, zároveň bych ji ale rád udržoval jaksi majestátní.
Vlastně je to podobné Bibli. Určitě obsahuje nějaký šum, ale zdá se mi, že je tam mnoho užitečných vědomostí tak nějak zapečených, přestože je nedokážu racionálně dekódovat. Velice mne baví přemýšlet nad jazyky. Moc času jim nevěnuji, ale věnování pozornosti jim mi přijde dost prospěšné. (Mluvím o těch přirozených, ale lze to vztáhnout i na programovací.)
24. prosince 2024
4,5 denní půst
Zápisky z mého půstu, který jsem nedávno držel:
Držím půst; nejím. Plánuji to na pět dnů, pátý den večer si možná něco dám, ale opatrně – ještě uvidím. Když mi bude moc špatně, tak to přeruším.
- Od poledne pociťuji hlad, ale nijak velký. Oči mi doma samy visí na jídle, když jdu kolem. Všímám si, kolik je v městečku příležitostí zakoupit jídlo (víc než bych myslel). Xnídani zelený čaj (ovšemže neslazený), po zbytek dne piji vodu a Magnesii. Nachodil jsem 10km.
Napadl mne humorný seznam výhod nejezení: nemusím zajišťovat jídlo (cesta/vaření), nemusím trávit čas jezením, nemusím utrácet za jídlo, nemusím vylučovat, nemusím si čistit zuby. No, možná jsou to nevýhody.
- Probudil jsem se brzy. Od rána mám hlad, ale není kdovíjak zdrcující. Dobře se soustředím. Nedostatek energie nepociťuji. Nachodil jsem 7,5km. Přemýšlel jsem, jak asi chutnají kočičí granule. Okolí zapomíná, že nic nejím: „Co si dáme k …?“ Moc mne to neobtěžuje.
- Opět jsem se vzbudil brzy. Zdálo se mi o tom, že jsem omylem snědl párek. Hlad už nemám, anebo alespoň jiným způsobem. Cítím, že mám prázdné břicho, ale nutkání najít jídlo zmizelo. Čich stále citlivější než obyčejně, zvláště když zkouším přivoňet k jídlu. Cítím mírnou slabost v nohou. Dny trávím programováním, poslechem hudby, četbou a sledováním filmů. Vyráběl jsem vosí hnízda – pohyb v kuchyni mi nevadí.
Rozhodl jsem se, že si 5. dne dopoledne dám rýži a odpoledne ještě něco, jelikož se večer chci zúčastnit fyzicky náročné akce.
- Od včerejšího odpoledne mi kručí v břiše. Asi už je úplně smrsklé. Nebo je to tím, že piji Magnesii. Také – už jsem to pozoroval včera ráno – je snazší přeležet/odkrvit si ruku, která pak mravenčí. Vzbudil jsem se po 7mi hodinách. Snídám zelený čaj. Od 1. dne nevylučuji, jen tekutiny. Okolo poledne mne po hrnku černého čaje zcela přešel hlad. Ušel jsem 4,5 km, udělal si výlet do města a setkal se s pár známými. Dále pracuji na dokumentech, poslouchám hudbu.
- Zdálo se mi o jídle, ale ani ve snu jsem na půst nezapomněl. Když vstávám, vnímám nízký tlak – prakticky od začátku půstu a postupem času se to zhoršuje. Po prudkém vstání z postele jsem asi 6 vteřin nic neviděl, jinak jsem ale vnímal vše. Nic se mi nestalo. Po 4,5 dne (4×24+12 h) si dávám trochu dlouhozrnné rýže s olivovým olejem. Chutnala báječně. Překvapivě mi přišla sladká. Cítím, jak se mi prokrvuje žakudek. Po 2 hodinách jím další menší misku. Po dalších 2 hodinách se opatrně krmím jablečným pyré s piškoty. Včera jsem si při čištění kamen trochu namohl dlaň – čekal bych rychlejší zotavení, ale nevím, jestli to s půstem souvisí. Odpoledne jsem si odskočil – poznatek pro příště: lepší by bývalo začít rýží s máslem. K večeři jsem snědl indickou jemnou omáčku s kostkami sýra a nějaké placky. Dále jím „obyčejně“.
- Jím bez zábran, jsem zpátky v normálu, vše v pořádku.
Půst změnil můj vztah k hladu. Vnímám ho teď víc jako příznak, kterému se nemusím podřídit, když nechci. Vím, že je to možné. Jak dlouho to vydrží?
21. prosince 2024
Autocorrect
Další věcí, od které jsem se oprostil už před notnou dobou, je automatická oprava psaného textu na klávesnici v telefonu. Vlastně i v počítači ji nemusím, i když tam je méně nápadná.
Každá technologie slouží k ulehčení práce a čím je složitější, tím větší kus práce dokáže odvést za vás … jenže je také složitější ji ovládat. Při volbě technologie vyvažujete podíl „manuální“ (repetetivní, v současnosti automatizovatelné) práce, kterou si budete muset „oddřít“ a energie, kterou budete muset věnovat studiu technologie, která část práce odvede za vás.
Dlouhodobě se zdá výhodné rozumět podstatě technologií, chytře volit spolehlivá řešení a dokázat včas přesedlat koně.
I u takové prkotiny jakou je mačkání znaků na virtuální klávesnici jsem se rozhodl, že je pro mne příliš náročné používat systém, který mi sahá pod ruce. A tak opravu textu nepoužívám a jsem šťastný. Místo řádku návrhů mám čísla / speciální znaky. Šetří mi to čas (a kapacitu mysli).
19. prosince 2024
Záložky
Už pár let nepoužívám záložky. Jako malý jsem je používal běžně, alespoň pokud jsem nějakou knihu nepřečetl jedním dechem. Později jsem rozečetl vícero knih najednou a o některé ztratil zájem, tak jsem od čtení upustil. Nepřišlo mi to moc šťastné – nebylo to tím, že by se mi knihy nelíbily, nýbrž jsem je měl jednoduše rozečtené moc dlouho. A tak jsem přestal číst více knih naráz. Ještě 2 jsem byl schopen uhlídat; ale musely být odlišného zaměření (dejme tomu fantasy román a populárně naučná kniha o matematice). A pak jsem se přestal soustředit i na jednu knihu. Vinil jsem z toho záložky, tak jsem to zkusil bez nich. Zjistil jsem, že je nepotřebuji, i že si lépe pamatuji kde jsem skončil.
16. prosince 2024
3 dny programování
Nedávno jsem programoval 3 dny v kuse; nedělal nic jiného, jen seděl u počítače nebo jedl – naspal jsem dohromady asi 11 hodin. Byl to zajímavý zážitek. Poznamenám si pár věcí, které nemusejí být překvapivé, ale nenapadly by mne:
- Po celou dobu jsem dokázal logicky uvažovat a psát smysluplný kód, který nebyl nad míru chybný. Odpočatý bych byl svižnější, ale k výraznému poklesu schopností nedošlo.
- Začal jsem však být méně ohleduplný a nedokázal citlivě komunikovat s kolegy. Myšlenky jsem vyjadřoval stroze.
- Nebyl jsem moc unavený; celý týden bych to nevydržel, ale únava moc nepřicházela. Připisuji to zírání do obrazovky, zaujetí a chybějícímu pohybu.
- Nakonec mne bolely uši ze sluchátek.
- Přestal jsem vnímat kdy je noc a den (hodiny jsem viděl, ale musel bych přemýšlet, jestli je za zataženými závěsy světlo).
- Začalo sněžit, tak jsem to završil radostnou procházkou.
12. prosince 2024
Kontakty úředně
Kontakty v telefonu si vedu úředně, ani blízké nemám pojmenované zabarveně. Nikdy nevolá „Máma“. Proč? Nevím. Telefon je pro mne nástroj. Nejspolehlivěji ho mohu využít, když funguje předvídatelně. Adresář vedený jednotně tomu pomáhá. Také k zařízení nechci cítit náklonnost. Nemám nastavenou tapetu. Jsem orientován na cítění vnitřní; své vztahy udržuji v sobě. Těší mne spojení s druhými samotné, ne to, jak vypadá avatar v telefonu. Utilita.
24. listopadu 2024
Rychleji – a k čemu?
Doba mi nabízí stále více možností, až si někdy nedám pozor a skončím tam, kam jsem vůbec nechtěl. Příklad – cestování. Kupuji si místenky a musím se několikrát ujistit, kde vlastně sedím. Proč bych si to pamatoval, když se mohu vždy podívat do telefonu? A tak se koukám třeba pětkrát – při nákupu, ráno, po cestě, na nástupišti a ve vlaku. Proč bych to mohl chtít nedělat? Abych měl čisto v hlavě. Neustálé kontrolování údajů mne znepřítomňuje. Sice vím, kde jsem, ale necítím se tam být.
A co MHD? Proč vůbec hledám odjezdy spoje, když další pojede co 5 minut? Ty ztracené 3 minuty mi opravdu stojí za to, abych zjišťoval, kdy přesně to jede? (Že si to ještě nepamatuji… 🙄) Vždyť nemusejí být vůbec ztracené. Mohu se smát, třeba na stromy. Nebo na lidi. I když, to už se dnes možná nesmí. Tak se raději podívám do mobilu, kdy to pojede. Pak se ještě vyplaším, že to nestihnu. Protože času je přeci málo. A tak se musí pospíchat. Všude, pořád. Rychleji, lépe, silněji. Hurá!
17. listopadu 2024
Rozpor cítění a myšlení
Běžně operuji s nesouladem cítění a myšlení; obyčejně je to vnímáno jako nežádoucí, pro zachování vlastní integrity je vhodné, aby se člověk cítil, myslel a konal v jednom duchu. Zdá se mi ovšem, že v jistých případech je rozpor (disonance) žádoucí.
Ilustruji to problematikou svobodné vůle: nemám důvod si myslet, že by ji člověk měl. Intuitivně říkám, že člověk svobodnou vůli nemá. Moc dalšího z toho nevyvozuji, jen jsem si vědom toho, že mám tendenci uvažovat tímto směrem.
Zároveň si ale připadám (cítím se), jako bych se dokázal svévolně rozhodovat a nedělám nic pro to, abych se tak necítil. Dokonce to považuji za zdravé; nepředpokládám, že by taková snaha mohla přinést cokoliv jiného než zkázu.
Přistoupením na „pocit nesvobodné vůle“ bych se zřekl zodpovědnosti a nezbylo by nic než marnost. Mohl bych se cítit jako oběť okolností, světa, výsledek skutečnosti – vlastně si myslím, že přesně tím jsem (jsme). Ale proč se tak cítit?
Lze namítnout: proč se tak necítit? Má něco vůbec smysl? O tom jindy. :)
13. listopadu 2024
Člověk je mrtev
Když budu tak drzý, že si vezmu do úst slova velikánů a odpíchnu se od „Bůh je mrtev,“ zdá se mi na místě, abych prohlásil: „Člověk je (bude) mrtev.“ (Anebo mrkev, chcete-li. (c): trička Na potítku)
Lidskou filosofií na chvíli otřáslo, když se přišlo na to, že nad člověkem nic není, takže se nemá čemu zpovídat, a je na světě samotinký sám – sjednocující prvek, uzus, nehybný bod, ke kterému lze vše vztáhnout, zmizel. Jenže ono nad člověkem vlastně přeci jenom něco je, jen je zajímavé přemýšlet, jako by nebylo, což pár lidí bavilo tolik, že vymysleli hodně složité věci, jenže když s nimi přišli, už je nikdo moc neposlouchal, protože si to všichni rozmysleli a došli docela praktického závěru, a totiž, že přeci jenom nad nimi něco je, jinak by je život buď moc a moc nudil, až by ho nechtěli, anebo by je vzduchoprázdno vylekalo tolik, že by stejně chytili za pačesy první hmotnou, dostatečně nehybnou příležitost, která si kráčí kolem, zrovna tak, jako se to mnohým před nimi už stalo, a tak přeci není co pokazit. A tak si tu žijeme, nad náma pořád něco je, už to není tak sjednocující a jednoznačné jak dřív, ono to možná stejně takové nikdy nebylo, ale něco to je a každý si o tom může myslet svoje.
Jenže přichází další šok, už je za rohem, dorazí, až se zjistí – vlastně rozšíří se povědomí o tom –, že lze také uvažovat nejen jako by nad člověkem nic nebylo, ale jako by ani člověk nebyl nic … než souhra okolností a že je docela možné, že z takových náhod vyplyne cosi, co člověka požere, teda pokud to nezačne být lidské, to by pak lidskost přečkala v tom, i když by to proběhlo stejně, jen by se tomu říkalo jinak. Člověk by zrovna tak umřel, ale ne tak docela, stejně jako to bylo s tím Bohem, který je tu také stále, mrtev již víc jak století.
8. listopadu 2024
Suchý humor – jaký jiný?
Povaha vtipu mi není zřejmá, nedokáži ho formálně popsat. Přitom humoru rozumím. Má smysl sám v sobě, možná se tím podobá konceptu hry. Pozoruhodný je tento jev: spoustu zábavných průpovídek pozbyde humorného nádechu, když tématu, o kterém pojednávají, začneme více rozumět. Jako by byly založeny na nepochopení. Vtipkovat se dá ovšem i o věcech, kterým rozumíme. Důvtipně uděláme záměrnou chybu v dedukci. Když si druhá strana všimne, kde je ona chyba a ví, že jsme ji udělali naschvál, řekl bych, že je to suchý humor. Zbývá s dostatečně velkou inteligencí jiný druh humoru? A nepřestane dávat smysl i ten „suchý“?
7. listopadu 2024
S dostatkem sebelásky není prokrastinace
Již jsem psal o sebelásce i rozpolcenosti. Rád bych popsal, co z toho plyne – může to být objevné.
Pokud budeme dostatečně naslouchat vnitřnímu hlasu a budeme se mít dostatečně rádi, přestaneme prokrastinovat. Prokrastinace je nemocná záležitost; vzniká ve chvíli, kdy si nejsme jisti, co vlastně chceme, a tak se upneme k nějaké představě, jenže nejsme schopni konat tak, jak nám ona představa velí. Naneštěstí ta představa ještě často bývá cizí, ne naše. Řešením není najít způsob, kterým se k té věci lze donutit. Myslím, že bychom sami sebe neměli nutit k ničemu – ono se nám to stejně vrátí; Když jseš sám_ proti sobě, kdo z vás dvou vyhrává? V takovou chvíli je nejlepší rozjímat, pozorovat vlastní myšlenky a poznávat sama sebe.
Teprve když jsme dostatečně klidní, nelekáme se a jsme ochotni přijmout své vlastní nedostatky, můžeme se začít mít rádi. A teprve potom můžeme mít rádi ostatní a být milováni. Sebeláska prokrastinaci neřeší – ona ji zneplatňuje, dělá nesmyslnou. Pokud jednáme vyrovnaně, jednáme v souladu sami se sebou. Pak nemůže nastat rozkol mezi „měl bych“ a „dělám“. Nenabízím způsob, jak se přinutit dělat činnosti, které ve skutečnosti nemáme rádi, a jednou se tím uštvat – což přinese zkázu nám i okolí. Nabízím život v pravdě; zdá se mi lepší, než cokoliv jiného.
A pravdy dojdeme neustálým upomínáním vlastní omylnosti a nevědomosti. Pravdy nejspíše nikdy nedojeme, i přesto se můžeme snažit. Připouštění si vlastních tužeb je děsivé – můžeme totiž zjistit, že se nacházíme jinde, než jsme si mysleli – jinde, než chceme být. K tomu je třeba odvahy. A láskyplný člověk dokáže být odvážný. Zakládám své přesvědčení na tom, že je vždy lepší znát pravdu, než klam – což je často bolestivé.
6. listopadu 2024
Evoluce
V posledních letech intuitivně a podvědomě zkoumám principy evoluce, leč Darwina jsem zatím nečetl. Klíčové je poznání, že evoluce je síla pasivní! Entity evolučního systému si nemusejí být vědomé, jakým způsobem, proč, se vyvíjejí tak, jak tomu je. Dalo by se to popsat jako řešení hrubou silou – máme tu nějaký svět, ptáme se, co v něm přežije. Řešení hledáme tak, že vyzkoušíme všechno možné.
Názornějším podobenstvím je třeba házení hrachu na zeď – obyčejně se touto činností míní něco jiného, ale příklad se mi líbí, protože jemně vznáší otázku smyslu celé té věci. Dejme tomu, že máme ve stěně místnosti, ve které stojíme, díru velkou třeba jako dlaň. Držíme mísu plnou hrachu (kuličky hrachu jsou náhodně zvolená řešení – dejme tomu organismy). Hrách z mísy obratně vrhneme na stěnu. Nějaké kuličky nejspíše dírou proletí (jakoby přežijí), jiné ne. Kulička samotná se nezasloužila o to, že proletěla skrz díru, prostě byla na správném místě.
A takto funguje celý svět. Je nehostinný, vše se snaží přežít na úkor všeho ostatního. Ta snaha ale není nutně aktivní (zkusme ji tak pro jednou nevnímat). Některé entity mají náhodou lepší předpoklady pro přežití než jiné, a tak spíše přežijí. A ty předpoklady jim nelze odpárat.
Tyto principy fungují na různých úrovních: nejprofláklejší je biologická evoluce, ale ona je i kulturní (Geny a memy), možná nějaká technická. Obecně tak funguje úplně vše „živé“. Lepší nápady přežívají spíše než špatné. A někteří lidé mívají opakovaně lepší nápady než jiní. Soudím, že je to vlastnost reality, která je neoblomná. Opíjíme se představou rovnosti, která je v rozporu s náturou světa, což nutně znamená, že to někde skřípe, a kdo to nevidí, tak se kouká jinam. (Kdo by taky mohl vidět na všechna místa, že?) Ta představa rovnosti (ať už před zákonem, Bohem, nebo čímsi jiným) je ale veskrze užitečná; dovoluje nám žít civilizovaně (vytváříme tak paradoxně struktury, které se navenek jeví jako schopné vcelku dobře přežít).
Funguje tak i přemýšlení; neurony; neuronové sítě; strojové učení. Nějaká síť entit se snaží uplatnit a ty, kterým se to dlouhodobě daří, jsou upřednostněny před ostatními, výsledkem čehož je navenek fungující systém – který může být entitou jemu nadřazeného evolučního systému.
6. listopadu 2024
Nekousneš ruku, která tě krmí
Říká se: „Nekousej ruku, která tě krmí.“ Dobře míněná rada se mi zdá spíš jako zákonitost.
Jak jsme všichni určeni rukou, která nás krmí.
Dlouhodobě lze předpokládat, že pokud nějaká entita „kouše ruku, která ji krmí“, zhyne spíše než entita, která tak nečiní. Vyjadřuji se tak obecně, přestože myšlenku vztahuji zjm. k lidem. Každý z nás je nějakým způsobem živ; většinou snad proto, že svému okolí přináší tolik hodnoty, že jej okolí živí. Běžně to znamená zaměstnání / ekonomickou činnost. Pokud se pak někdo začne vzpouzet svému zdroji obživy, nejspíše si bude muset najít jiný, anebo zdroj obživy dozná nutnosti změny sebe sama; to je v praxi většinou obtížené, protože funkční zdroje obživy existují zpravidla proto, že právě jejich charakteristika jim existovat dovoluje. Změna je potenciální ohrožení současného fungujícího stavu.
A tak lze říci, že dlouhodobě spíše přežijí ti, kteří se svému zdroji nebudou vzpouzet. Mohou přejít k jinému, zřídkakdy jej mohou pomoci proměnit, ale je (dlouhodobě) zaručené, že když přijde na lámání chleba, člověk bude hájit ruku, která jej krmí – a nemusí tak dělat racionálně. Čistě statisticky/evolučně platí zákonitost popsaná výše, takže mohou přežít lidé schopni konzistentního a složitého myšlení oplývající zároveň vlastností, kterou bych popsal jako selektivní slepost. Pokud by ji totiž neměli, spíše by nepřežili (anebo by se zachovali jinak, to bychom ale popisovali jiný případ). Krátkodobé odchylky se ovšem vyskytují.
3. listopadu 2024
Monochromatické ikony
Vynucené monochromatické ikony v nabídce aplikací telefonu se mi zdají více než vhodné. Na iPhonech ta funkce už nějaký pátek je a úprava spouštěče aplikací v případě Androidu může být i rozmanitější.
Barvy podprahově zbytečně rozptylují mysl a jelikož je máloco tak syté jako ikony a obecně obsah, jenž je na obrazovkách telefonů, okolní (autentický) svět ve srovnání s nimi šedne. Jděme vstříc opaku! Když budou obrazovky šedé, svět bude barevnější a hezčí. Mít celý telefon černobílý je nepraktické (fotky, …) – alespoň pokud nedoznáte, že většina funkcí je zbytečná – tak alespoň rozhraní systému by mělo být co nejméně pohlcující. Černá a bílá, text, to je všechno (doporučuji OLauncher).
Nevýhody? Pomalejší rozpoznávání ikon. Tvrdím však, že systém, který užíváte denně, znáte stejně tak dobře, že to nemůže vadit.
21. října 2024
Co je to logaritmus?
Popíši, jakým způsobem jsem pochopil logaritmus (matematickou funkci). Nebylo to říkankou „Na jaké číslo musím umocnit a, aby vyšlo x?“ To stačilo k jakési mlhavé představě, ale ne k pochopení. Stejně jsem to ještě několikrát zapomněl. Teprv, když jsem – je to už několik let nazpět – potřeboval matematicky vyjádřit kolik má číslo cifer a pracoval jsem s jinou než (obyčejnou) desítkovou soustavou, po vyzkoušení různých postupů jsem skončil u logaritmu.
Logaritmus nám říká, kolik cifer „váží“ ono číslo x v soustavě o základu a. Pro mysl, která logaritmus již intuitivně chápe, je takový úhel pohledu víceméně stejný jako básnička výše, nebo popis jako inverzní funkce k exponenciále, nebo jiné vyjádření. Problém je, že vysvětlit logaritmus je třeba nechápajícímu (chápajícímu to totiž nemá smysl vysvětlovat). A cesta, kterou dovedeme ono vědomí k poznání, musí být schůdná. Ne nejkratší, ne nejpevnější, ale schůdná. A já na to přišel takto:
Logaritmus ze 100 o základu 10 je 2.
To znamená, že číslo 100 v (naší) desítkové soustavě „plně obsadí“ dvě cifry.
(Resp. je prvním číslem, které je trojciferné.)
Zrovna tak logaritmus z 1000 je tři a z 10 000 čtyři.
Trochu podivná se může zdát 10 (jedna) a 1 (nula).
Sedí to ale s celkovou myšlenkou – 1 je vůbec první přirozené číslo, takže k jejímu vyjádření nepotřebujeme z číselné soustavy nic. Desítka však už vyčerpala jeden řád.
Nefunguje to však rovnoměrně. Logaritmus(50) je asi 1,7. Není to 1,5, protože to, že je 50 na půl cesty ku 100 není podstatné. Nedokážu to lépe popsat; proč to tak je, vám snad napoví intuice („čerpání cifer“ tak holt funguje). Zkuste se podívat na graf logaritmu.
Podobně je tomu i u jiných soustav.
128 v dvojkové soustavě napíšeme jako „10000000“ a logaritmus ze 128 při základu 2 je 7.
Číslo 128 totiž v dvojkové soustavě „plně vyčerpalo“ 7 cifer.
21. října 2024
Problém
Jedna klíčová myšlenka dnes vyplula na hladinu mé mysli v zapsatelné (snad zapsáníhodné) podobě; problémy vznikají interpretací světa. Problémy nejsou objektivní skutečností. Problémy vznikají ve chvíli, kdy si dovolíme usoudit o světu, že není takový, jaký by se nám líbilo. Problémy nás činí nespokojenými. Lze žít život, ve kterém budeme jen hledat problémy (a najdeme je všude, když se budeme snažit).
Přijde mi, že to za ty chmury nestojí, nicméně nebudu nic vytýkat těm, kteří problémy mají a řeší je. Přeci jen mohou zapůsobit coby motivující faktor. A činům některých lidí, kteří řešili svůj problém se obdivuji. Nicméně, když říkám, že bych si problémy zbytečně nezpůsoboval, nemyslím tím zanevření na jakoukoliv snahu; snažit se může člověk i bez problémů; pro radost, pro lásku. Nač si působit bolest?
17. října 2024
Morálka jako inspirace, ne ideál
Na morálku lze pohlížet jako na obecný ideál, ale domnívám se, že je to nešťastné. Pokud budeme svou morálku brát jako ideální stav světa, který by přeci měl být, bude nám jakýkoliv vnímaný nesoulad pozorovaného světa a toho „morálního“ (fiktivního) působit bolest, anebo ještě hůře – přestaneme věřit vlastnímu pozorování a oddáme se lhaní si do kapsy. Je také velice nepokorné si zakládat na tom, že je naše morálka ta správná; nemáme žádnou záruku, že tomu tak skutečně je. Mnohem lepší mi přijde chápat morálku jako směr a inspiraci pro vlastní jednání. Dle morálky by měl jednat především ten, kdo ji uznává (pak ji bude skutečně ctít).
7. října 2024
Nemám čas
Neustále se rozhoduji, čemu se chci věnovat. Nemohu být na dvou místech zároveň, nemohu se dokonce rozhodnout nedělat nic; i to je nějaké stanovisko k situaci, které bych zaujal (nemám nic proti meditaci, spíše naopak). Obyčejně uvažuji jaksi rozumně, takže činnostem přiřazuji hypotetickou prioritu a vítězí ty, které jsou na vrchu žebříčku. Pak mě napadají taková tvrzení jako:
- nemám čas na X
- X nepřisuzuji dostatečnou prioritu
- neupřednostňuji X
- nepreferuji X
- nechci X
- nemám kapacitu na X
- nemám sílu na X
- nemám energii na X
…a všechna ta spojení popisují totéž; dávám přednost něčemu jinému. Neznamená to nutně, že bych činnost, kterou jsem upozadil, neměl chuť vykonávat, ani že bych si nevážil příležitosti. Naopak – od jisté chvíle mi přijde, že bych chtěl dělat doslova všechno možné, jen některé z činností mnohonásobně, řádově, více než jiné.
7. října 2024
Bůh a simulace
Zdá se mi, že koncept Boha a života v simulaci mají velký překryv.
Bůh je něco, co nás převyšuje. Stvořitel. Je všudypřítomný. Nám nedostupný (alespoň nyní).
Pokud žijeme v simulaci, nejspíše nás venek simulace převyšuje. Vlastně určitě, vždyť nás přímo obklopuje, poutá, možná, že bez něj nejsme nic. A možná, že jistým způsobem nejsme ničím i bez Boha. Tu simulaci patrně někdo Stvořil. Pochybuji, že dokáži spekulovat nad tím, kdo to byl/je, právě proto, že je vně simulace. I když… Otázka zní: Jak si můžeme být jisti, že nejsme mozek naložený v lahvi? Odpověď: Jsme mozek naložený v lahvi. I kdyby život nebyla simulace a byl takový, jaký se nám nyní jeví, bez hlubších skutečností, bez neodhalených věcí za oponou, jsme mozek v nálevu, co si plave v nádobě, které říkáme hlava.
Když se uhodím, cítím bolest v ruce. Cítím dotyk. Není vědomí jen cítění toho, že náš mozek funguje? Není Já jenom pocit?
6. října 2024
Co to znamená dospět
Děti chtějí běžně v jistém věku dospět co nejrychleji a někteří dospělí jim naznačí, že se nemají na co těšit, že svět starších není vůbec růžový (sám ještě bláhově věřím, že to, jestli je, si lze zařídit).
Jeden vynikající učitel matematiky mi (v dobrém) řekl: „Ondro, vy chcete od života víc, než vám může nabídnout!“ Přijde mi to zábavné. Někdy si říkám, že je tomu skutečně tak, jindy, že nevím. Věta každopádně popisuje skutečnost, která mi přijde zajímavá.
Ve světě dospělých není čas, pořád se někam spěchá – něco takového by mohlo být předkládáno nebohému dítěti. Moc jsem to nechápal, vždyť času je vždycky dost, jde jen o to, jak jej člověk prožije. A pak jsem zakopl. Než jsem se stačil rozkoukat, zjistil jsem, že „nemám čas“.
Přišlo to, když jsem na obzoru začal vnímat konec SŠ. Přestal jsem cítit odpor ke spoustě předmětům (oblastem lidského poznání), protože už pro mne nepředstavovaly hrozbu a mučení; zjistil jsem, že mne poznání nesmírně těší (což naneštěstí neospravedlňuje tolik nucení – spíše naopak). Řekl bych poznání téměř veškeré, a ten okruh je tím větší, jak moc mám čisto v hlavě. Začal jsem pěstovat vděčnost a pokoru.
A pak jsem dohlédl, že mne toho zajímá tolik, že nestihnu vše. Mohlo to být zdrcující. Anebo jsem se mohl vrátit k naivní dětské optice, kdy je času přeci tolik, kolik je, a nemá smysl se s tím víc párat. A to jsem udělal. Přijde mi to buddhistické.
Takže dřív jsem nechápal, jak může být málo času. Nedošlo mi, že to není čas, kterého je méně, ale oblast zájmů, která nakyne.
3. října 2024
Němé tváře
V hromadné dopravě vídám lidi, kteří po nastoupení odemknou telefon, uvidí domovskou obrazovku a pak … nic. Zírají na ní a dál se nic neděje. Možná potáhnou prstem doleva, jen aby se mohli vrátit zpět. Kdo jsou ty němé tváře? Proč utíkají pryč? Zdá se, jako by si přály být kdekoliv jinde, jen ne tam, kde jsou. Jak žalostné.
2. října 2024
Těší mne
Ahoj,
jsem neuronová síť. Říkají mi Ondra, těší mne.
Haha.
22. září 2024
Rovnováha přináší rovnováhu
Zdá se, jako by existovala zpětnovazebná smyčka v celkovém nahlížení člověka na sebe sama. Myslím tím, že když je člověk sám se sebou spokojen, spíše bude vyhledávat věci, které mu spokojenost zajistí (třeba v ještě větší míře než předtím) a bude ochoten je dělat. Naopak, pokud člověk není v rovnováze, cítí se, jako by zklamal sám sebe, nemá často motivaci s tím cokoliv dělat; už tak to vidí dost černě a postavit se tomu tváří v tvář by mohlo způsobit, že zjistí, že je na tom ještě hůře, než to vypadalo. Zdá se mi tedy, že sebeláska je v takových situacích nejlepší začátek a tak trochu všelék.
22. září 2024
Černá královna
„Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě. Chceš-li se dostat jinam, musíš běžet aspoň dvakrát tak rychle!“ poučuje královna Alenku (za zrcadlem). Myslím na to, když svoji sílu/energii/čas štěpím mezi tolik věcí, že už tak tak v některých ani nestíhám držet pozici. Také si na to vzpomenu, když sklouznu k rutině překynulé tolik, že její udržování mi váže ruce a sotva se zvládám rozvíjet.
14. září 2024
Rozpolcenost křesťanského ducha
Přes veškerou moudrost, kterou mi křesťanství zprostředkovalo, vnímám jeden zásadní důsledek světonázoru – který je běžně (alespoň podvědomě) v naší společnosti vyznáván – jako nežádoucí, ba nezdravý. Je to jakási rozpolcenost osobnosti, kterou jsem zřejmě sám přejal. Takové uvažování zahrnuje osobnost skládající se ze dvou částí; jedna je Dobrá a druhá Špatná. První představuje čest, zodpovědnost, kázeň. Ta druhá je nežádoucí, v hlavě ji máme zbytečně a jen nás táhne ke dnu, jelikož nám brání činit tak, jak praví část Dobrá. Je to hřích a ďábel.
Bojujeme sami proti sobě, když se snažíme ubít Špatnou stránku osobnosti vším, co je po ruce – holí, čepicí, holýma rukama, a stále se nám to nedaří, protože jsme Špatnosti vydáni napospas, drží nás v zubech a polyká, kdykoliv to vypadá, že bychom mohli přeci jen pláchnout. A když se nám s vypětím sil podaří zlikvidovat onu hnusotu, Špatnou část osobnosti, z té jediné zbylé, Dobré, je vyčleněn kousek, který zkvasí a shnije, až je z něj Špatná část osobnosti.
To se má tak: Bez zla nemůže existovat dobro. Zdá se mi však mnohem lepší se nad strasti světa povznést; přijmout je jako nedílnou součást a směrovat své snažení k láskyplnému životu. V nenávisti můžete najít neukojenou potřebu. Přijde mi, že po dostatečně dlouhém zírání do tmy lze spatřit světlo. A to je naivní představa, které se oddávám.
10. září 2024
Dva nešvary Západu
Možná nejsem vůbec povolaný, abych se vyjadřoval k nedostatkům naší kultury; žádnou cizí neznám dostatečně a sotva to mohu prohlásit o té vlastní. Dva postřehy mi ale utkvěly v hlavě, když jsem si zjišťoval o Japonsku. Prvním je černobílé vidění světa, které nepřipouští věci šedé, polovičaté, poloprůhledné. Nejednoznačnost se snažíme vymýtit. Namísto sledování drobných nuancí a citlivého vnímání detailů upřednostňujeme robustní nástroje výrokové logiky, doslovnou interpretaci a explicitní vyjádření stavěná na odiv. Druhým je hledání viníka. Totiž identifikování chyby a její okamžité přisouzaní té či oné straně, která jednala špatně, tudíž zapříčinila nežádoucí stav, který má ona nešťastná strana povinnost napravit. Namísto řešení hledáme systémovou chybu.
5. září 2024
Sebereflexe
Ze všech věcí, které jsem pro zlepšení vlastního smýšlení a života vyzkoušel, mělo největší účinek zapisování vlastních myšlenek a jejich rozebírání. Někdo tomu říká vedení deníku (angl. journaling), tříbení mysli nebo sebereflexe.
Je vhodnější užít tužku a papír. Ani ne pro zachování soukromí (ač to je žádoucí také), jako pro pocit soustředění a vnímání zapisovaných slov. Domnívám se, že je to z části proto, že tužkou píšeme pomaleji a navazujeme větší kontakt s obrazem našich představ, který vytváříme.
Zkoumal jsem i vymýšlel všemožné systémy, až jsem nakonec přišel na jeden, který je v porovnání s mnohými až směšně jednoduchý a funguje mnohem lépe, než jakýkoliv jiný, se kterým jsem se zatím setkal – každý večer napíši do čtverečkovaného sešitu velikosti A4 číslo dne v měsíci do první buňky a zbytek řádku vyplním událostmi dne, které mne těší, které jsou pro mne zásadní a které si chci zapamatovat.
Po dokončení měsíce začínám na nové stránce a k zápisům z přechozího měsíce se vrátím, pročtu si je, a na zbylé volné místo sepíši souvislé shrnutí dění v posledních 30ti dnech svého života. Zjišťuji, že si dokáži vybavit až překvapivě mnoho konkrétních dnů i po dlouhé době.
Tento způsob zapisování mne motivuje uvažovat nad tím, co je podstatné, čemu chci věnovat svůj čas. Zároveň pociťuji obrovskou vděčnost za život, kterého se mi dostalo. Řádek jsem zpočátku nezaplnil celý, nyní mám problém s nedostatkem místa. Zápisy ale většinou nezalamuji, je to připomínka toho, že den je konečný a i mezi skvělými věcmi musím volit jen pár těch, které stihnu.
5. září 2024
Zřídlo pocitů
Příčinou našich pocitů nikdy není to, co dělají druzí. Dle Marshalla Rosenberga je zaměňování příčiny a podnětu běžné. Když vás někdo (asi svým jednáním) naštve, zamyslete se, jaká nenaplněná potřeba se hlásí o vaši pozornost. Co ve skutečnosti potřebujete a nemáte? Ostatní sice mohou nějak jednat; co ale způsobuje emoční odezvu, jsou vaše očekávání a následná konfrontace se skutečností (která může být jiná). Frustraci můžeme předejít uvažování stylem i/o.
4. září 2024
Destilovaný rozum
Zdá se, jako by se lidská osobnost skládala ze dvou částí; té pocitové a té rozumové. Pokud vím, tak tomu tak v jisté míře je, v mozku funguje „rychlý“ a „pomalý“ okruh (spekuluji).
Co by nám zbylo, kdybychom zavrhli vše kromě rozumu? Co kdybychom dokázali destilovat rozum/inteligenci? Myslím, že nic moc. Racionální uvažování je nástroj, prostředek (v dnešní společnosti snad nezbytný), s jehož pomocí se dokážeme lépe orientovat ve světě. Domnívám se, že naše potřeby vychází z oné části pocitové, pudové. Čirý rozum nemá k jednání důvod; nemá potřeby. Jen uvažuje. Nemá hodnotový žebříček, protože ho nemá o co opřít. (Teda … zdánlivě. Vědět to nemohu, že?)
31. srpna 2024
Pomíjivost
Zdá se mi ústředním tématem života – ten samotný je umíráním. Nevyrovnané duše děsí, osvícené uklidňuje. Přijetí pomíjivosti znamená klid a smír se skutečností. Nejspíše se s ní nikdy nesmířím zcela; snažit se ale mohu.
31. srpna 2024
i/o
V počítačové terminologii je pojem input/output (vstup/výstup) běžný. Vágně to lze popsat jako rozhraní, styčnou plochu dvou částí systému. Z pohledu jedné části existuje vstup (signály, které dostává) a výstup (signály, které vydává). Textové rozhraní je takové; vstupem jsou znaky napsané na klávesnici, výstupem jsou znaky „vytištěné“ na obrazovku.
Tento koncept mi pomáhá uvažovat ve chvílích, kdy mám plnou hlavu pocitů/myšlenek a nevím, co si počít. Rozpomenu se na něj, zastavím se, zklidním mysl. Uvážím okamžik, teď a tady. Zamyslím se nad tím, jaké vjemy (vstupy) přijímám. To jediné, co zmohu, je posouzení vhodnosti různých reakcí. Přijmu konečnost časového okamžiku (pomíjivost) a zvolím reakci (výstup), jak jen nejlépe dovedu. Tak jednoduché to je, nic více ani činit nelze, a platí to pořád. Teď a tady.
Jo, a loňské album i/o Petra Gabriela stojí za to, můžete si ho poslechnout.
23. srpna 2024
Noční město
V upoutávce na Cyberpunk 2077: Ultimate Edition říká Keanu Reeves: „Jediné, co vás omezuje, je vaše (ne)ochota se něčím stát.“ Přijde mi to docela poetické a občas cynicky trefné, když přemítám o možnostech člověka v lidské společnosti. Možná to není to jediné, co vás omezuje, ale spoustu rozhodnutí vyústí v situace bezvýchodné bez poskvrněného morálního štítu. Otázka tedy zní: Jaké morální zásady ctíte (pokud vůbec)? A zvládáte to konzistentně?
„The only limit to what you can do … is what you're willing to become.“ – v upoutávce přeloženo doslova jako „To, co můžeš udělat, je omezené pouze tím … čím budeš ochotný se stát.“
22. srpna 2024
Co jsou peníze?
Zamysleli jste se někdy nad tím, co jsou to peníze? Možná si říkáte, že je to přeci jasné – opravdu? Není to jen povrchní „uživatelská“ znalost? Že s něčím dokážete pracovat ještě nelze nazvat porozuměním věci. Jak a kdy vznikly peníze? Proč? K čemu vůbec jsou; jak by bez nich vypadala lidská společnost? (… – Ech, fakt?) Co je to hodnota? Proč existuje moc? Čím jsou peníze? Jsou formou moci?
21. srpna 2024
3. krok k rovnováze
Zavrhněte svůj ideální svět. Chápejte představy jako nástroj užitečný pro proces uvažování, ale nenechte se jimi ovládnout. Souzení světa vám nenáleží. Přílišné lpění na správném světě vám zamlžuje zrak. Žijte v pravdě; nenechte se rozrušit tím, že vnímáte svět, který není dle vašich představ.
Nepravím, že snaha nemá smysl. Úsilí vynaložené dobru smysl skýtá. Zaměřte se však na přítomnost, cestu, po které kráčíte, abyste z ní pro zahleděnost ve vzdáleném ideálu nesešli. Neplýtvejte silou vynášením soudů a těšením se z pocitu zadostiučinění, když nabydete nepravé jistoty, že jste přišli na něco, co je prostě špatně.
20. srpna 2024
2. krok k rovnováze
Všimněte si, že (asi) upínáte svoje představy k vizi ideálního světa – světa, který jistým způsobem shledáváte lepším, než je ten současný, který vnímáte. Možná to děláte nevědomky. Lidem je vlastní vytváření hodnotového žebříčku, dle kterého mohou třídit vjemy jako dobré a špatné (anebo nepodstatné) a porovnávat ideál s vnímanými skutečnostmi. Je to přirozená, zajisté evolučně výhodná starost o budoucnost. Zkuste přijít na to, jak vypadá onen svět, ke kterému podvědomě směřujete své představy (je to na dlouho).
19. srpna 2024
1. krok k rovnováze
Uvědomte si, že (asi) nejste schopni plně ovládat to, jak na vás okolnosti světa působí. Ve vašem jednání se mohou promítat nepřiznané strachy, zapomenuté křivdy, nevyřešené situace. Kromě dobrých i špatných vlivů, které znáte, s vámi mávají i takové, o kterých nevíte, a některé z nich ani nikdy nepoznáte. Jsou to skutečnosti mimo vaše pole působení a některé do vás strkají tím správným směrem, jiné zase tím nežádoucím, jestli lze vůbec říci, který je který. Budou (asi) působit vždy, nehledě na to, kolik síly věnujete jejich poznávání, protože svět se mění a navíc ho těžko obsáhnete celý.
16. srpna 2024
Tipy na puzzle hry
Navážu na úvahu o hádankách a nabídnu několik skvělých počítačových her, se kterými si můžete potrápit hlavu:
- The Talos Principle (1)
- Portal (1)
- Machinarium
- Creaks
- Superliminal
15. srpna 2024
Co je to vědomí?
Síto. Je schopné oddělit zrno od plev. Hodnotí. Vede hranici mezi Dobrem a Zlem. Rozlišuje. Již není v Ráji, soudí. Pociťuje stud, strach z budoucnosti, kterou nemůže přestat vnímat.
Systém. Mechanismus vytvářející Řád z Chaosu. Okolnosti ústící v organizovaný stav s menší entropií, ve kterém figurují jednotné vnitřní vztahy.
Jazyk. Abstrakce, svázání světa do pojmů. Vytváření nových světů v bezčasí. Nadnesení se nad skutečnost. Ideje.
Duše. Projev skutečnosti externí našemu světu. Není to kontradikce? Pokud se projevuje, není přeci jen součástí našeho světa?
Vše. Část celku vystupující samostatně, omezená rámcem.
Iluze. Sen prospěšný schopnosti orientace, jenž měl evolučně navrch. Nástroj optimalizující funkci.
Touto otázkou se zabývá puzzle hra The Talos Principle (2014), film Ex Machina (2014) nebo anime Ghost in the Shell (1995).
14. srpna 2024
Hádanka je dar
Mít v rukou hlavolam, to je skvělé. Třímat věc, ve které vězí jistá zákonitost, jakýsi duch, myšlenka, kterou někdo ukryl, anebo možná jen objevil, to je jedna z nejkrásnějších příležitostí lépe poznat svět. Občas si postesknu, že jsem se před lety naučil složit Rubikovu kostku dle video-návodu. Vyměnil jsem možnost lámat si hlavu za schopnost dosáhnout cíle, o které jsem se domníval, že po ní tolik toužím. Běda. Jisté uspokojení přinesla, ale jiskra uhasla.
Nevyřešená hádanka je dar. Píši to jako připomínku sobě, že krácení cesty namísto luštění nestojí za to.
13. srpna 2024
Geny a memy
Myšlenky se v lidské společnosti šíří podobným způsobem jako viry; lidé jsou jejich hostiteli. „Úspěšné“ myšlenky přeskakují dál, každý jednotlivec (vědomě i ne) šíří vybranou část těch, které přijme, navíc jich další část vytvoří. Nápady, užijme již označení memy, přeskakují z jednoho vědomí na druhé, mutují, a přirozeným výběrem se v neexistenci obracejí ty slabší, neúspěšné. Termín se používá k označení populárních internetových (většinou vtipných) obrázků, ale zkusme nad ním uvažovat i v širším záběru.
12. srpna 2024
Nepochopený nesouhlas
Občas se během rozpravy vyjádřím tak, že to druhé zmate. Panuje asi nějaký uzus, že každý prezentuje zejména myšlenky, se kterými souhlasí, nebo které vnímá jako pravdivé. Mnohokrát ale přispěji nějakým poznatkem, který sám vnímám jako chybný nebo s ním nesouhlasím, ale nezdůrazním to. Přijde mi totiž hodnotný – zajímavý pro proces uvažování. Cesta poznání je lemována spoustou odboček, které jsou třeba i slepé (alespoň z pohledu deného jednotlivce). Z mých úst pak vychází myšlenky, které mnedle nikam nevedou; a není to zřejmé – říkám je však proto, že i takové mohou být pro druhou stranu přínosem.
Když potom vycítím, že někomu nejsou příjemné, jelikož – občas se to stává – svou povahou obstojně narušují vidění světa onoho vědomí, nálada zhoustne a je mi mlčky přisouzeno pěstování takových podvratných postojů, což je nešťastné, jelikož vysvětlovat myšlenku těchto dvou odstavců je v takovou chvíli těžkopádné.
9. srpna 2024
Jsem věřící?
Nebyl jsem vychován jako věřící a v nižším věku bych jistě řekl, že věřící nejsem (dokonce jsem se prohlašoval za ateistu).
Nyní již několik let nad vírou uvažuji, zajímá mne, a otázku nedokáži jednoduše zodpovědět; přijde mi příliš obecná, neurčitá.
Modlím se?
Skoro vůbec.*
Chodím do kostela?
Ano.
Pravidelně?
Ne. A navíc ne na bohoslužby. Obyčejně mne zajímá stavba a chci chvíli rozjímat. Líbí se mi chlad a duchovno.
Žiji ve společnosti, která stojí na křesťanských hodnotách?
Jistě.
Jednám dle křesťanské etiky?
Víceméně ano (alespoň tak to vnímám).
Čtu Bibli?
Občas a je to nesmírně obohacující.
Mluvím s přátali o víře a rozebíráme význam biblických veršů?
Ano.
V Bibli se píše, že … – to ale není pravda.
Užití výrokové logiky k interpretaci Bible mi nedává smysl.
Věřím, že svět stvořila jedna všemohoucí entita?
Spíše ne. Stanovisko ale nemám nijak podložené, takže bych jej ani horlivě nehájil. Navíc mi otázka přijde nepodstatná (i kdybych přistoupil na odpověď „ano“, své jednání bych nejspíše neměnil, jelikož není odvozeno z odpovědi „ne“).
Mám vztah s Bohem?
Řekl bych, že ano.
Jsem věřící?
Nevím. Někdy poskytnu jasnou odpověď, ale říkám ji člověku, kterého dobře znám, takže rozumím kontextu otázky.
* Pokud za modlitbu nepovažujeme reflexi vlastních činů a událostí dne, meditaci, ani připomínání si (možná autosugesci) hodnot – tyto věci praktikuji běžně.
P.S. Ahoj Naty. 👋